Tradice je tradice, a tak v červenci vyrážíme v plné sestavě na západ, užít si letní slavnosti v Bečově. První tříčlenná partička bere za plyn o něco dřív a cestu si zpestřuje rakovnickými kroucenkami a výjezdem na Klínovec. Silnice jsou parádní, místy trochu mokré, což se náramně hodí k testování, jak dobře lítá Bajajův mobil made in PRC. Lítá lépe než ten na Slovensku a hlavně mu jde hladké přistání.

Zbytek smečky doráží později, přesně podle propozic, a k večeru jsme komplet. Hradní bašta pořád stojí, pokoje na nás čekají, večeře se brzy na stůl nese a pivo tu čepují bezpečně pitelné. Zkrátka všechno, jak má být.

Pohled na meteoradar sice připomíná scénář katastrofického filmu, ale stane se malý zázrak. Po ukázce, čeho jsou mraky schopny, si to rozmyslí, odtáhnou někam do háje a bigbít může začít!

Lazareth drží svůj loňský standard, ale hlavní kapela Sidemen, ta to rozbalí jak z praku! Veselíme se, dáváme tanyny - tanyny, pivo teče proudem a tu a tam se na stole podezřele zazelená. Vydržíme až do posledního tónu a je to fajná noc. Jen jedna drobná záhada: holky, co na nás letí, jsou rok od roku starší. Fakt záhada.

Tradice je tradice, a tak… jitra jsou zde krutá. Naštěstí jsme ostřílení borci. V klidu posnídáme, zabalíme, zaplatíme a osedláme své ocelové oře. Sobotní trasu německým pohraničím známe už z loňska. Je pěkná, prověřená a není důvod vrtat do něčeho, co funguje. Totéž platí o zastávkách na benzín a kafe. Jen ten oběd se nám trochu zadrhl. Čekání na schnitzel bylo delší než cesta k němu.

Počasí se mezitím umoudřilo, sluníčko občas vykoukne a teplota je tak akorát. Prostě motorkářská pohoda. Cestou se pár kamarádů odpojí a odfrčí trávit zbytek víkendu po svém. Zbytek Wolfgangu, stejně jako loni, zakončuje sobotní etapu v malebné prdelce jménem Söhnen.

Tady na nás čeká vyhlášené rašelinové jezírko. Voda čistá, studená a osvěžující tak, že člověk na chvíli zapomene i vlastní jméno. Večer vyrážíme na raut "All you can eat", což je výzva, kterou zásadně neodmítáme.

Jsme ale přece jen trochu utahaní. Včerejší zelené tanyny se nenápadně připomínají a těla vysílají signály, že už nám není dvacet. A nejspíš ani třicet. Večer si ještě krátíme portrétováním svých budoucích já. No, uvidíme, jak to dopadne. Některé prognózy nejsou zrovna povzbudivé.

Nedělní návrat přes Šumavu je pak úplně jiná disciplína. Mokrá. Hodně mokrá. Nechutně mokrá.

Německý černý mrak nacpaný vodou se nás drží jako klíště a evidentně si usmyslel, že nás vykoupe i s motorkama. Leje jako z konve, chvílemi spíš jako z požární hadice. Jenže Šumava se pochlapí a tu vodní bestii nakonec zastaví.

A tak než se dořítíme domů, je zase sucho. Motorky špinavé, hadry mokré, ale nálada dobrá.

Zkrátka další vydařený víkend Wolfgangu. Hodně muziky, trocha zelené, spousta kilometrů a vody víc, než jsme si objednali. Příští rok zas!