Bečovské slavnosti 25

Je to tak, tyhle slavnosti se pomalu stávají trvalkou v našem společném kalendáři. Bečov je fajné historické městečko a z Prahy i Plzně k němu vedou cesty hezky klikaté. Předpověď počasí byla na víkend v půlce července nadějná a kupodivu se i vyplnila. S jednou malou chybičkou. Láďu s Pepínem potkal na cestě do Přeštic lokální mrak, který vyzkoušel jejich (ne)promoky. Chlapci pak mumlali něco jako schaisse durchfall. Hmmm, asi nějaké vodopády? 

Letos jsme se v Bečově sešli téměř v plném počtu. Nejbohatší program slavností byl v pátek a proto jsme změnili plány a místo trajdání po horách krušných jeli rovnou sem. Pokaždé míváme potíže s průjezdem na parkoviště Hradní bašty, ale tentokrát ne, klapla domluva s pořadateli. Zaparkovali jsme naše silné stroje, vyřešili chybějící pokoj a program zahájili na terase hotelu. Někdo dobrou a někdo skrovnou večeří. Na náměstí, pár metrů od nás už duněl bigbeat a pod pivními stany hodovali a veselili se snad všichni bečováci. Takže dojíst, dopít, dokecat, zaplatit a šup do víru slavností! 

Asi už jsme v Bečově trochu profláknutí, neboť když na náměstí napochodovala parta chlapáků s logem WOLFGANG na nových mikinách, nevzbudilo to žádný větší rozruch. No nic, noc je ještě mladá a uvidíme jak to dneska dopadne. Nejdříve kořistíme poslední volná místa na pivních lavicích, hezky se uvelebíme aby mohl začít plynulý přísun pivišť. Ze stage se valí slušný rock, stavíme kelímkový komín, nálada se uvolňuje, veselí a hladinka stoupá. 

A pak, s příchodem našich favoritů, kapely Lazareth, to Výhybka už nevydrží. Vyrazí se svými sekundanty Mývalem a Guzzimanem do kotle a všichni řádí pod podiem jak za mlada! Ovšem ne všichni z Wolfgangu jsou na tanečky. Někdo preferuje dobrý doutník, jiný zase klobásku, další holduje lovu a někdo pozorování bečovského výkvětu. Na všechny se dostalo a společně jsme si večer skvěle užili. Fakt, že jsme se odpotáceli se do hajan jako jedni z posledních, je snad všem jasný.

... a jitra jsou zde krutá, napadá mne při prvním raním paprsku deroucím se do oken Hradní bašty. Včerejší bujaré veselí střídá sice krásné, svěží ráno, ale my tedy zrovna moc svěží nejsme. Na nohy nás postaví bohatá snídaně, pořádné silné espresso a hle! svět je zase růžový :-)  Nikam nespěcháme, je sobota, máme opušťák a před námi je příslib sluncem zalitého dne, stráveného na zakrouceném asfaltu v pohraničních horách. 

Naše cesta povede po obou stranách hranice. Bajaja se vytáhl a připravil opravdu krásnou trasu. Vybral zapomenuté kouty našeho pohraničí, malé zakroucené silničky vedoucí skrz malé vesničky, abychom před polednem přejeli na opuštěném přechodu do Bavor a užili si parádní silnice u našich sousedů. Modré nebe nad hlavou, je krásně a slunce začíná pálit. Nasedáme, startujeme a vyrážíme. Tohle společné zaburácení silných motorů, to je symfonie !! tomu se vyrovná máloco. 

Jak jde čas a ujeté kilometry přibývají, náš počet se postupně zmenšuje. První se loučí Láďa, ve svých 80ti letech stále motofrajer, v poledne berou směr Klatovy Kuba s Honzou a na Velkém Javoru se odpoutává Pepíno. Samozřejmě nezapomněl potěšit a i tentokrát se nám dokázal nejdřív ztratit :-) Mýval měl se svojí novou Dukatkou co dělat, aby ho dojel a správně dovedl na Velký Javor.
Oběd na německé Essen terrasse u jezera Arbersee nebyl špatný. Rychlý a průmyslově kvalitní, na míru ušitý pro davy turistů okupující toto kouzelné místo. Zasytil, ale nepotěšil. Tak ještě na rozloučenou rychlá společná fotka u Arbersee a do sobotního cíle v Bavořích už pokračujeme jen ve třech.

Později odpoledne si u kafe vybíráme místo pro sobotní nocleh. Volba padne na Sporthotel v městečku Sonnen. Slušný hotýlek na úpatí jakéhosi Bavorského kopce už sice zažil lepší časy, ale stojí kousek od krásného rašelinového jezírka s křištálovou vodou. Cedule u něj hlásá že "Schwimmen auf eigene Gefahr erlaubt". My se ale nebojíme a jdeme do toho. Koupačka je to úžasná, byť k teplotě jižních moří má na míle daleko :-) Horních 10 cm je fajn, ale voda v nižších patrech určitě pochází z ledovce. Po dnešním pařáku stráveném na mašině v motohadrech je to přesně to, co potřebujeme.

Osvěžení a čistí si závěr dne zpestřujeme hledáním hospody na večeři. Náš hotel moc nevaří a podle doporučení místňáků se nejlíp najíme v aeroklubu. Je to tam prý jen pár km. Vyrážíme tedy jen v tričkách a kraťasech, a po několika pokusech/omylech, parkujeme na Flugplatz Sonnen. Vítá nás bujará muzika, hluk svatebního veselí a krojovaná kráska nám s milým úsměvem podává jídelní lístek. Volba je jasná: 3x schnitzel a k němu 3x místní ležák. Domorodci měli pravdu, na flugplatzu vaří dobře a hledání stálo za to. Zvlášť když nám večeři zpříjemňuje pohled na milou paní vrchní a startující, přistávající a rolující letadla. 

Nedělní návrat přes Šumavu je sice stará, lehce obnošená, ale pořád moc pěkná vesta. Počasí drží, sluníčko a teploučko, a rostou hromady aut, motorek a cyklistů. To je bohužel v neděli odpoledne, zvlášť o prázdninách, standard. Pár desítek kilometrů si ještě cestu užíváme společně, ale kousek za hranicema se naposledy dělíme. Musím být brzo v Praze, kolony houstnou a tak místo okresek beru zavděk novou dálnicí. Trochu závidím Petrovi a Honzovi, kteří si můžou užívat motorkaření ještě celé odpoledne v jižních Čechách. 
Všichni si vezeme náruč plnou hezkých vzpomínek a odhodlání, že až nám to okolnosti dovolí, určitě zase někam společně vyrazíme.