Krásná rozpálená Korsika

Nakonec to byl od Bajaji skvělý nápad, zamířit hlavní letošní trip Wolfgangu na Korsiku. Dali jsme si na to téměř deset dnů a každý z nich stál za to. Snad jen dálniční nuda, nutná k překonání té dálky, kdyby šla nějak zkrátit. Ale jakmile se na obzoru objeví úpatí Alpského masivu, je hned líp.

Pátek byl o srazu u Plzně, o přejezdu v lehkém deštíku do Sinsigu v Německu a po ubytování o prohlídce pamětihodností Regensburku. Čtyři chlapi na dovolený se naskládali do Mohamedova Uberu a vyrazili dobývat slavné město. Krásný chrám, svědek korunovací mnoha králů i císařů, stojí uprostřed historických  středověkých kulis. Zážitek nám umocnila rozesmátá servírka, která ve stylové hospodě servírovala bavorské pivo, čerstvé preclíky a taliány. Debata zda jedničky jsou málo nebo tak akorát nebrala konce...

Druhý den, už v kompletní sestavě, překonáváme Německo a Švýcarsko. Na náš první cíl vystoupáme do výšky přes 2.000 m/m na slavné, leč nějak opuštěně působící San Bernardino. Nezbytné foto, pár kroků k ledovcovému jezeru, do žaludku jedno legální a už mažeme dál, serpentinami z kopce dolů na jih.

Pozdě odpoledne opět šplháme na vrchol kopce, do výšky téměř 1.000 m/m kde stojí penzion Bellavista v Santa Maria in Calanca. Starobylý dům ze dřeva a kamene, který pamatuje opravdu hodně. Téměř mystické místo s úžasným výhledem na okolní kopce a do údolí, s hradem a krásným kostelem za zády. Nikdo tu neumí ani slovo anglicky, mluví tu jakýmsi místním dialektem, ale funguje body language. Večeře a nálada je nakonec úžasná. Pravé italské risoto s houbami a k tomu tác plný sušeného masa. Místňáci byli družní, po pivku přišla na řadu grappa a halekání. Takovou oslavu padesátin si prý Kuba ani ve snu nepředstavoval.

Nedělní trasa už míří na pobřeží do Itálie, ale cestou ještě děláme malou odbočku. Kdysi nám jeden Ital nakukal, jak je jezero Como krásné (pravda), jak je tu málo lidí (nepravda), že to musíme vidět (no ...) a jak je daleko krásnější než Garda (lež). Takže po sjezdu z hor jsme si užili vedro a kolony a kolony a vraceníčko tam a zase zpět i otáčení se před tunelem!, abychom si v lapači turistů u jezera dali pizzu, salát, malé pivo a jeli dál. Como je určitě krásné, stejně jako Garda, jen je třeba ho navštívit jindy. V pařáku a davech turistů v letní sezóně fakt ne. 

A máme tu moře a Savonu, což je takové lehce ošuntělé italské přístavní městečko. Nakoupili jsme zásoby jídla a pití na trajekt a v sedm se zařadili do fronty k stovce dalších motorkářů se stejným nápadem jako my. Nalodit se, dát si pár piv a něco k jídlu a ušetřit čas noční plavbou na Korsiku. Ferry vyplul večer po deváté, plavba byla klidná a ráno v osm jsme přistáli v Bastii. 

Když se otevře čelo trajektu a masa auta, motorek a bydlíků se vyvalí do Bastie, vznikne pěkný šrumec. Všichni míří po jedné výpadovce na jih nebo západ a je to pěkná strkanice. Tankujeme palivo, kafe a vodu na nejbližší pumpě a po malém osvěžení frčíme na jih, směr Porto Vecchio. Je ráno ale už pěkné vedro.

Malá vesnička Tarco oplývá vším, co mototurista našeho naturelu potřebuje - malým obchodem, třemi restauracemi, dlouhou pláží s písčitým vstupem do moře a hlavně vilkovou Rezidencí Stella di Mare. Po zdolání jazykové bariéry v recepci, neb francouzština není naší silnou stránkou, fasuji nejen instrukce, plánky a kódy, ale hlavně klíče od krásné patrové vilky s výhledem na moře a velkým komfortem pro nás pět. Tři ložnice, tři koupelny, prostorný obývák s plně vybavenou kuchyní a terasa s předzahrádkou jen pro nás. 

Mašiny si dají dnes voraz, teď je na řadě moře, koupání, hospoda a bašta. Všechno je tak nějak na jedničku s hvězdičkou. Mlaďoši co tu vedou hospodu to dělají dobře, kuchař tady a posezení na břehu moře s plným talířem dobrot před sebou to nemá chybu.

Na Korsice je krásně. To první ráno, když člověk otevře víka a vidí z okna palmy a třpytící se moře, to prostě nemá chybu. K snídani smažená vejce a čerstvé francouzské bagety, k tomu kafe servírované Pepínem na terase a celá dovolená před námi. To je pocit :-)

Vyrážíme prozkoumat hory. V plánu je úzká asfaltka, vyhlídková silnice D268 na Col Bavella, pas ve výšce 1.218 m/m a kde volně v přírodě žijí prasátka. Tato prasátky se prý živí pouze kaštany z místních platanů. Jejich masíčko je prý vynikající a tak je košt zahrnut do našich plánů. Jenže jsme na vrcholku moc brzy a nechce se nám čekat až kuchaři přijdou do práce. Jedeme dál a kocháme se krásnou Korsickou přírodou. V pravý čas jsme zastavili u patrové chatrče s místními specialitami. Dali jsme pivko, řeč s obsluhou a objednali si. Výhledy dechberoucí, pivo ledové, vedro veliké a speciality jsou na stole. Vypadá to jako guláš, chutná to dobře, jen to maso je nějaké divné.  Z čeho to asi tak je? Aha! Vždyť o jsou dršťky :-))))

Na San Bonifaccio jsme se všichni moc těšili. Je to fakt skvost na křídovém útesu a byla radost si ho v klidu projít a prohlédnout. Kolikrát už tady asi zaznělo WOW! když se člověk naklonil a vyhlédl přes hradby na temně modrou hladinu z výšky sedmdesáti metrů. A jelikož prý nejhezčí pohled na útesy je z moře, posilnili jsme se obědem v přístavu a pak také vypluli. A je to pravda, z moře je to nádhera. Na moři krásně profukovalo a tak se to šílené vedro stalo najednou snesitelným. 

Kaštanová prasátka nám nedala, a tak jsme další den vyrazili zpátky na Col Bavella, ovšem v protisměru, ať je to něco jiného. Dali jsme si volno a každý jel kochačku v tempu podle sebe. Zastavili se na kafe v městečku XY očumovali jak jde místním život a pak tradá nahoru na pas. Tentokrát jsme přijeli na čas. Prasátka byla ready, takže prosíme 5x. Pocit, že nás trochu vypekli přišel ve chvíli servírování. Přinesli jeden talíř masa a rendlík polentové kaše, prý je to porce pro pět osob. Hmmm, při troše snahy by to zvládl každý z nás sám. No nic, bylo to celkem dobré, a za tu zkušenost to stálo.

Po obědě jsme vyrazili na koupání do horské řeky. Dopoledne se nám Pepíno dvakrát ztratil, ale pokaždé se brzy našel, ale cestou na koupání se nám ztratil potřetí a definitivně. Nevšiml si, že stojíme u lesa, ani troubení nepomohlo – řezal serpentiny dál a dál, až nakonec dojel sám až do Tarca. My jsme mezitím zamířili k ledové říčce. V lese, mezi obrovskými balvany, si voda hledá cestu dolů k moři a místy vytváří menší i větší tůně. Dostat se k nim není úplně snadné, ale trochu námahy za to rozhodně stojí. Ledová, křišťálově čistá voda je v letním parnu úžasným osvěžením. Příště to chce boty do vody a tenhle zážitek si určitě zopakovat.

Každý den končíme plaváním v moři v "naší" zátoce a posezením v hospůdce na břehu moře. Moře je v polovině června už příjemně teplé a dá se v něm vydržet hezky dlouho. Pak nějaké to pivko nebo i jídlo a zbytek témat probíráme do noci na terase u sklenky vína. Bože bože, tady je tak krásně!
Čas je však neúprosný. Je tu pátek ráno, čas našeho odjezdu domů. Trajekt jede až ve tři odpoledne, máme to na pohodu. Skoro všichni už máme zabaleno a tak ještě poslední ranní koupačka. Pak už jen naházet kufry na mašiny, vrátit klíče a ještě jednou se projet, tentokrát směrem na sever, do přístavu v Bastia. 
Na rozloučenou nám Moby Lines připravilo nepěknou specialitku. Nechali nás čekat přes dvě hodiny na nalodění na betonovém molu ve vedru 36°C. Na přímém slunci v motohadrech to byl fakt masakr. Ale nakonec se vrata ferry otevřela, my nafrčeli do břicha té obrovské lodi, uvázali mašiny a vrhli se do klimatizovaného baru na Morettiho produkty :-)   
Takže nezbývá už jen říct že bylo to krásné a Au revoir! nebo snad radši À bientôt! Korsiko :-)