Balkánské kotrmelce

Videa Matěje Homoly jsou natolik sugestivní, že Jirka přišel s nápadem odložit cestu na Korsiku a vyrazit na Balkán. Přesvědčil nás všechny, tak jo, dáme Balkán. Nastaly velké přípravy vč. nákupu nových strojů, nebo aspoň pneu.  Výběr cílů a tras jsme dali dohromady po hromadě diskuzí, přečtených a zkouknutých cestopisů. Využili jsme i doporučení Bajaji jr., který s kamarády Balkán navštívil vloni. Vše vypadalo úžasně a Korsika na nás určitě chvilku počká :-)

1.den - Hromy divo bijú

Pro cestu na Balkán jsme záměrně vybrali termín v druhé polovině května, protože jsme věřili, že se po loňské propršené Andalusii trochu ohřejeme. Bohužel, předpovědi tvrdili, že máme smolíka, že to bude jako na houpačce a měly pravdu. Páteční polední obloha po prvních kapkách ztmavla, rtuť na teploměru spadla a vytrvalý déšť nás pak provázel celý první den. 300 km po uplakaném jihu Čech i Dolním Rakousku byl pěkný začátek.

Před každou velkou cestou vedeme diskuse, na čem pojede Pepíno, čím překvapí. Elbu dal s Indiánem, co nestartoval, Tour de France na Harleyi, který se porouchal a musel domů na podvalu a Andalusii pro změnu na skútru, který mu ujel a spadl z kopce. Tak copak letos? Nezklamal. Se svojí střídmou výškou, vysokým charizmatem a odvahou při výběru strojů, si vybral z půjčovny Geeso, ze kterého nedosáhl na zem. Dobrodružství mohlo začít.

2.den - Padlá Italka

Z nic neříkajícího rakouského městečka a hotelu, které nám  posloužilo jen k přespání, jsme se vydali směr Slovinsko-Chorvatské hranice. Cesta na jih Evropy lemovaná zasněženými stráněmi při v teplotě 3°C a prokládaná ledovým deštěm nás nutila co chvíli stavět a přidávat další vrstvy oblečení. Jirka měl nejlepší vychytávku v podobě zimní péřovky pod nejlepší bundou na světě = Klim. Trpěli jsme ale všichni, bez ohledu na značku co nosíme. Padlo mnoho rozhodnutí, co před další cestou dokoupit, vyměnit a doplnit.

Před obědem se konečně objevilo na chvilku slunce a sluneční paprsky dělají zázraky. Teplota šla nahoru, stejně jako naše nálada a svět byl hned veselejší. Našli jsme restauraci, kde se na nás usmál první wiener schnitzel o velikosti sedla. S plným břichem jsme si na parkovišti prohřívali zmrzlé kosti a debatovali, jestli mají rakušáci tak velká telata nebo palice na rozklepávání, či na to mají nějaký jiný fígl, třeba schnitzel mandl. Jestli je mezi čtenáři nějaký znalec, dejte vědět.

Ubytování s kouzelným jménem Hiša na Hribu ve slovinské vesnici Kostel, kde se na stráních krčilo jen pár domků, představovalo příjemné překvapení. Luxusní vila s nádherným výhledem do zeleného údolí, všude mramor a sklo, v každé místnosti televize velikosti dveří, moderní nábytek a technické vychytávky kam se podíváš. Že by evropské dotační peníze a šikovný majitel? Najít koupelnu připomínalo hledání kešky. Znamenalo to tlačit na různé skleněné stěny a čekat co se otevře. Za jedněmi se rozsvítil bar, plný luxusních koňaků, rumů či whiskey, za jinými atomová kuchyň, nebo novotou zářící obří plynový grill. 

V okolí nebyla žádná restaurace, takže jako doma. Táto, jestli chceš večeři, musíme na nákup! K Honzovi s největšíma kuframa se přidal Chain, že aspoň vyzkouší Pepinovo Geeso.  "Já tě svezu" vyzval Honza Bajaju. Ten dal nohu na stupačku a šup nahoru. Jaké to překvapení, když zůstal trčet ve vzduchu a sledoval, jak pod ním padá fungl nová Multistrada! Prásk i s bezmocným kamarádem. Odřený blastr a kufr Honza doprovodil slovy: "Jednou to přijít muselo, takhle je to aspoň od kamaráda". Pak za to vzal a předvedl, co jeho nová mašina umí. Na rovince rozvášnil 170 italských koní, aby pak v serpentýnách obrousili kolenama asfalt. Kdo umí, ten umí :-) Hláška nadšeného Chaina, že to bávo zatáčí samo, byla vzata s nadhledem. Obroušená kolena teda neměl.

3.den - Koupání v moři
Pobřeží Chorvatska nám poskytla jedno z nejkrásnějších svezení za poslední dobu. Trasa D8 nás vedla po břehu moře, silnice se příjemně vlnila desítky kilometrů, od Novi Vinodolski až ke Splitu. Výhledy na tu spoustu slané vody vnitrozemce vždycky potěší, zvlášť když sedí na mašině a valí to do zatáček na pěkném asfaltu. To je prostě radost. Že jsme cestou slušně zmokli, ztratili Pepína a první pljeskavice za moc nestála? Nevadí, na sluníčku jsme zase uschli, Pepína našli, hostinská byla usměvavá a ztepilá a rozpálený asfalt na cestě před námi skoro nový.  

První dva dny jsme měli objednané bydlení předem, ale zbytek výletu jsme řešili až cestou. Booking.com funguje dobře i na Balkáně, takže nebyl problém něco najít, tentokrát přímo u pláže. Vila Šoulavy v Kaštel Lukšič je letitá stavba ze 17. století a pokud vám to jméno zní česky, tak se nemýlíte. Cedulička na plotě hlásá, že MUDr. Šoulavý vizionář ze Sušice provozoval jedno z prvních ubytování v Chorvatsku. Koupání v chladném moři, pro někoho ledovém, procházka plus pivko na nábřeží a nakonec večeře ve vynikající zahradní rybí restauraci zakončila nádherný a konečně i slunečný den.

4. den - Zlatý Shengen
Jak zahájit lépe den, nežli raní idylkou u moře s výbornou kávou a báječnou snídaní na vidličku. Když ji naservírují v plážové restauraci s výhledem na třpytící se mořskou hladinu, nemá to chybu. A pak, v začínajícím  horku, nakopnout mašiny a vzhůru směr Bosna a Hercegovina, míříme do Mostaru.
První jsme museli překonat hustou dopravní špičku v předměstí Splitu. Už na druhém kruháči se Pepíno stačil ztratit. Jirka to zmerčil a jal se ho jet zachránit. Výsledkem bylo, že se ztratili oba. Aby to dobře dopadlo pomohl mobil, mírně zmatené instrukce a po necelé hodině jsme se šťastně našli. Projeli jsme krásnou, svěže zelenou a mírně vlněnou částí Chorvatska a bez komplikací překonali hranice do Bosny. Horko a tmavnoucí nebe nás zastihlo už v Mostaru. Dusno a vlhko věštilo nevítanou změnu počasí. V rozkopaném městě, kde všude kolem vykukují mešity a minarety, jsme si dali jedno studené legální a pak vyrazili k ikonickému mostu. Už byl skoro na dohled, když začaly padat první velké kapky. V zápětí se nebe otevřelo a spustil se děsný slejvák. Davy turistů se rozprchly poschovávat do krámků s cetkami a my s nimi. Jirka samozřejmě neodolal, neb magnetek je nám sběratelům třeba. Jak rychle průtrž přišla, tak stejně rychle odešla. Deštěm čerstvě umytý most byl dobyt, fotky nacvakány, ještě rychle sehnat něco k snědku, natlačit to na parkovišti do sebe a mažeme dál. Uschneme až cestou.

V Schengenu člověk rád odvykne hraničním kontrolám. Staré zapomenuté časy nám připomněl přechod do Montenegro. Bajaja jel první. Když se po dlouhém čekání v mohutné frontě dostal k odbavení, tři celníci namačkaní v kukani jako sardinky se zvedli a odešli. Že by výměna stráží? Dvacet minut přemítání o výhodách cestování v rámci unie přerušili vrátivší se celníci. Předložit pas, doklady k motorce a jeden po druhém jsme projeli. Jenže pak se to seklo. Pepíno u kukaně rozčileně gestikuluje a Honza mu sekunduje. To nevypadalo dobře. Celníkům nešlo pod fousy, že Pepíno nemá techničák! a bez něj ho přes hranice nepustí. Nastalo telefonování a shánění majitele půjčovny. Nakonec se sice podařilo dostat do mobilu kopii techničáku, ale to bohužel nestačilo. Jazykově lépe vybavený Honza rozehrál svůj vyjednávací um a zatáhl vrchního celníka do útrob celnice. Když už jsme ztráceli naději a čekání v dešti trvalo víc jak hodinu a půl,  celnice Honzu propustila. Nasedli s Pepínem na mašiny a konečně také projeli. Uff!  Vyřešeno = uplaceno. Bohužel ale s podmínkou, že Pepíno může jen do Černé Hory, ale nikam dál, pouze zase zpět do Bosny. Takže Albánii neuvidí, jinak ho na další hranici asi zastřelí. Diskuze jsme odložili na večer.
Milá paní majitelka vily Nadja v Kotorském zálivu už na nás netrpělivě čekala, gril v místní restauraci byl rozpálený, pivo se chladilo a zbytek cesty vedl krásnou krajinou po široké, mokré, mírně se vlnící silnici. A výhled z naší terasy na noční zátoku ozářenou stovkami světel bral dech.

5.den - Potrhaný vlčák
U pořádné snídaně na vidličku padlo rozhodnutí, že se nedá nic dělat a Pepíno pojede ten den sám. Je zkušený biker, pojede pohodlnou cestou přes Montenegro a večer se všichni sejdeme v Berane. Albánský Shköder, Shköderské jezero a vyhlášená silnice SH20 byly jedním z hlavních cílů, které jsme prostě museli dát.
Po malebné silničce vinoucí se po břehu hluboké zátoky jsme vjeli do husté kotorské dopravní zácpy. Lehce přidrzle jsme se promotali a bez ztráty kytičky si užívali následný offroad v samém centru města. Probíhá tu rozsáhlá stavba nové silnice zejmě včetně sítí. Černohorci to moc neřeší a prostě rozrejou co je třeba a že se tu musí dát současně i jezdit prostě neřeší. V obou směrech vznikne tankodrom kde jede ten, kdo má větší koule. 
Krásné počasí a propocená trička volaly po koupačce v moři, tak jsme si ji dopřáli. Našli jsme krásné místo u moře mezi Barem a Sutomore. V plážové restauraci s krásným výhledem se dali jedno legální, vodu a kafe, otužilci vlezli do moře a bylo nám moc fajn. 

Pak nastala chvíle odloučení. Skupina A se vydá na jih, po pobřeží směr Albánie. Skupina B tedy Pepíno zamíří na sever. Měl možnost jet po dálnici nebo si vybrat kroucenky a my věřili, si to užije. O to více, že skupině A začalo peklo v podobě dusných kolon na silnici, kde se silničáři opět rozhodli zlikvidovat asfalt v obou směrech a oblíbené šotolinky tak začaly dříve, než jsme čekali. Objížďky a zákazy vjezdu nás zavedli do míst, které nám umožnily uvidět věci, které na běžné trasy člověk mine. Místní hřbitov, polorozpadlé domky, popadané zrezlé ploty, děravé hliněné silnice, vybagrované cesty, zapadlý křesťanský kostelík a zpocené svatebčany, viděli jsme dokonce několik silničářů předstírajících práci. Nádhera, tohle je to pravé nakoukání.
Kolona aut mlčky stojící v dusném vedru před albánskou celnicí nevěstila nic pěkného. Ale nakonec dobrý. Dohrkali jsme se drze rovnou k závoře, celník nám zkontroloval pasy a protože máme všechny potřebné doklady, projeli jsme jak po másle. Uzounkou cestou pro pěší. Tak ahoj Albánie :-) my jsme Wolfgang!

Dojem z rychlého průjezdu městem Shköder byl letmý - dopravní chaos, hromady lidí, aut, kol, psů, oslů, na ulicích špína a odpadky. Radši jsme ani nezastavili a pelášili dál. Z plánované okružní jízdy kolem blízkého jezera ale nakonec sešlo. Opravdu tam to velké jezero je, ale moc netušíme jak vypadá. Příště. 
Albánská příroda a silničky v ní vedoucí nás nadchly. Projeli a viděli jsme sice jen malou část, ale stála za to. Ikonickou silnici SH20 plnou zatáček a dechberoucích výhledů, které předčí kdejaký Alpský průsmyk, doporučujeme každému motorkáři. Silnice sice není bůhvíjak široká, ale téměř všude je kvalitní asfalt a dá se jet hezky svižně. Ovšem za každou druhou zatáčkou číhá na silnici nějaký kámen či balvan, potuluje se kráva či jiné zvíře, nebo tam od ní leží hnědý pozdrav. A když za skalní vracečkou narazíte na stojící auto ve vašem pruhu, ze kterého se souká celá rodinka k focení, radši trochu zpomalíte. Stejně je škoda to tady valit, když je stále čím se kochat.

Den utekl jako voda a pozdní odpoledne nás zastihlo zpět v Černé Hoře. Po chvilce bloudění při hledání ubytování v Berane, jsme si všimli postavy, která pobíhá po ulici, gestikuluje s cigárkem v ruce a vypadá ... jak to popsat, špinavě a neupraveně. No jo, Pepíno! Evidentně přežil, ale nevypadal dobře. Nová kožená bunda celá podrápaná, bláto kam se podíváš, z nových kalhot, které chtěl po návratu reklamovat kvůli povolenému švu, visely cáry látky a zaschlé bahno na tváři dávalo tušit, že si cestu opravdu užil. Jak je jeho zvykem, odbočil jinam než mu bylo naplánováno. Vjel do národního parku, kde silnice je ve skutečnosti hliněná cesta lesem a skalami. Na rozbláceném místě mu Géeso klouzlo a jak chtěl zabránit pádu, chytil se pevně řidítek. Tím přidal plyn načež vletěl předním kolem do stráně tak, že ani s pomocí kolemjedoucího řidiče stroj nedokázali z bahna vytáhnout. Pomohlo až další auto s navijákem. Díky kvalitní práci německých inženýrů se stroji nestalo nic vážného a náš potrhaný kamarád mohl rychlostí 10 km/hod. dokodrcat do cíle. Že pak cestou spadl ještě párkrát už ho moc nepřekvapilo :-)

6.den - Kotrmelec
Dobré ráno, zdravíme Montenegro :-) Před námi je další hlavní cíl, národní park Durmitor. 
Před snídaní došlo k naivní aktivitě a část strojů dostala původní barvu. Někteří z nás podlehli možnosti opláchnout a vypucovat svojí mášu, neb včerejší průjezd rozsáhlým a deštěm rozmáčeným staveništěm nové silnice opět pokryl naše stroje blátíčkem. Svatá ty prostoto!
Hned po výjezdu z města jsme najeli na další rozestavěnou silnici a kodrcali se po ní dobrých 25 km. Na mírné vlnění motorky pod zadkem jsme si rychle zvykli, jen projíždět oblaka bláta zvířená koly náklaďáků v protisměru bylo poněkud drsnější. Na konci stavby měly všechny motorky stejnou barvu - betonově šedou. Najeli jsme na pěknou novou silnice, kterou po pár km ukončila uzavírka. Pokračovat se má podle šipky mířící do lesa. Stojící řidiči udiveně zírali na lesní/polní cestu plnou výmolů, velkých kamenů a uplácané hlíny. To, co Černohorec vymyslel jako objížďku se v mnohém vyrovnalo motokrosové trati. Srdce dvou členů sedlajících moderní cendura poskočila radostí, ovšem zbytek naplnil obavami. Terénní schopnosti motorek snižovaly silniční pneumatiky a roztroušená zapadlá auta znesnadňovala již tak náročný průjezd. Krajina ale byla jako z pohádky, až jsme si říkali, jestli tudy nevede nějaká zážitková trasa, kterou bychom jinak po silnici minuli. 

Po návratu na asfalt jsme dojeli k dalšímu bodu na našem seznamu, k Durdjevičovu mostu přes řeku Tara. Procházka ve výšce 170 m nad údolím po pomalu se rozpadajícím betonovém mostě stála za to. Dech beroucí výhledy byly nezapomenutelné stejně jako ostudná šlichta, kterou nám naservíroval místní Krkovička. Všude po celou cestu jsme se na Balkáně najedli skvěle, nebo aspoň dobře a toto byla jediná výjimka.

Konečně byl před námi hlavní cíl. Národní park Durmitor, který je zmiňován téměř ve všech moto cestopisech z Balkánu. Asfaltové úzké silničky vinoucí se nádhernou krajinou jako drobné žilky pod kůží, je přesně to, proč si člověk motorku kupuje. Trasa od Žabljaku s odbočkou v městečku Trsa směrem na Sušicko jezero se dá s trochou nadsázky přirovnat k jízdě po cyklostezkách na Šumavě. Jen bez cyklistů a všechno je větší, širší, hlubší, delší, rozlehlejší a mohutnější. 

Na jedné z mnoha kochacích zastávek jsme seskákali z motorek a jali se fotit nádhernou scenérii. Najednou rána jako z děla. Koukneme, co se stalo a vidíme, jak Pepínovo BMW leží na boku a on dělá nádherný kotrmelec, za který by se nestyděl ani samotný Tyrš. Sokolík doplachtil bez úrazu a s naší pomocí začal zvedat motorku, ale tentokrát to máme konečně i natočené. Héj rup! a bávo je zase na nohou. Pád na trávník poškodil jen už tak cestou pomlácené ego. Holt vysoké Géeso není pro milovníka americké klasiky to pravé.
Na konci nádherného dne nás poslední strmé kroucenky a řada tunelů dovedly z kopců Durmitoru k tmavomodrému jezeru Piva, do malého městečka Plužine. Našli jsme skvělou restauraci, naplnili si břicha k prasknutí skvělou baštou, debatovali a přitom sledovali, jak déšť za okny opět skrápí silnice. 

7.den - Z Blikače je Mýval
Nejsme žádní hltači offroadu, spíš máme rádi hezký asfalt a kroucenky. A s přibývajícím věkem, jak nás, tak našich motorek, jsme k míře zašpinění čím dál více tolerantnější. Ovšem novotou zářící voňavka, to je něco jiného. Každý den, když jsme svlékali motohadry a čekali na sprchu, Honza čistil svoji Italku. Co, čistil! Vyleštil zodpovědně každý záhyb. Když ale zahlásil, že by to chtělo najít myčku, podivíte se. Co však pro kamaráda neuděláte. Zastavíte u první myčky u cesty a až na jednoho, který tvrdil, že to nemá cenu, umyjí všichni. Myčka dobrá, levná, mašiny čisté, což o to. Jenže když po pár kilometrech opět zmizí asfalt a nastoupí lepkavé bahýnko, chechtáte se do helmy jako blázen. Nicméně Honza alias Blikač, získal novou přezdívku...Mýval.

V Bosně, blízko Sarajeva, jsme zastavili v olympijském středisku a zkoukli ruiny hotelu Igman. Byl postaven pro ZOH 1984, ale po válce v Bosně a Hercegovině byl opuštěn a zdevastován. O kousek dál stojí dva skokanské můstky s prázdnými budovami kolem, kde vítr foukal smutnou písničku skrz opuštěná stavení. Zvláštní místa. Válka je fakt vůl.

Frčíme dál, když v jedné táhlé zatáčce se objevila veliká budova, kde to vypadalo na restauraci. Naše burácející partička se ovšem nelíbila ohromnému psovi, který ležel u silnice a rozhodl se poobědvat v čele jedoucího Bajaju. S neskutečnou rychlostí a vyceněnými tesáky vystartovalo po jeho noze. Ten však na poslední chvíli zrychlil, čokl chňapl do prázdna ale skokem tím mohutným proletěl přes celou silnici. Tak bacha, příště může mířit líp.
Zvířat jsme si vůbec užili a cestou jich potkali mraky. Krávy, ovce, kozy, osli, koně, silnice tady prostě slouží všem. Ovšem nejhezčí setkání proběhlo kousek od Durdevičova mostu, kdy nás pozdravil nádherný šedý vlk. Vyběhl z lesa, prohlédl si projíždějící Wolfgang a zase zmizel. Byl to jen krátký okamžik, ale stál za to.
Krásnou cestou kolem řeky Tara jsme se dostali až před hranice s Chorvatskem, kde ta zajímavější část našeho tripu po Balkánu, bohužel v podstatě skončila.
Za zmínku ale stojí gurmánský zážitek v Doboji. Po širokých dlouhatánských bulvárech jsme došli k doporučené restauraci, neb skoro všude se jen pije kafe, kouří a popíjí. Tahle hospoda byla vyjímkou a vařili tu skvěle. Kdo chcete, mrkněte se do galerie, je to inspirativní :-)

8. a 9. den Návrat
Klasická smutná cesta domů, kdy jen řešíte, jak přesun po zbývajících 1000 km rozdělit. Nám to plánování a rozhodování zjednodušil bídný stav Pepínových pneu, kterých od smrti dělila jen mini vrstvička gumy. Když si tomu přidáte tristní předpověď plnou vody a teplotu jen pár stupínků nad nulou, vyjde jasný závěr. Konec courání, konec kochání, zamíříme k dálnici, rovnou na sever. Navlíknout nepromoky, pod ně zimní bundy a dálniční nuda může začít.
Během cesty došlo na inovativní řešení. Petr aplikoval sendvičové fusky: na nohu igelitový pytel, pak suchá ponožka, další igelit, druhá ponožka, igelit a nakonec bota. Prý to funguje dobře :-/

Nebyl by to náš gang, abychom nedali na závěr alespoň malou příhodu. Frčíme si to po dálnici, chvilku zase milosrdné sluníčko, hezky seřazeni cik cak a najednou letí v rychlém pruhu Jirka. Ukazuje na přední kolo, hlásí problém. Sjeli jsme k pumpě a v dokonalém středu běhounu objevili zapíchnutý malinkatý šroubek. Malý ale průrazný. My ovšem máme v partě Chaina. Svýma zlatýma rukama předvedl, jak se bleskově maká na formulích a píchlou gumu opravil. Za pět minut odjíždíme s knotem v pneu, šroubkem v kapse. Míříme směrem na Graz, kde nás čeká pohodlný rakouský penzion s klasikou, která nezklame 5x wienner schnitzel + 10x weissbier a na dobrou noc frťana Jëgra.

Že doma nemusí být nejlépe, nám kousek za hranicema předvedl známý hostinec Koňská dráha. Pěkný interiér, nabídka jídel na cedulích lákavá a přitom skoro prázdno. Pročpak asi? Vysvětlení přišlo rychle.  Obsah cedulí neplatí, mají jen polívku a dvě jídla. Aha! Jenže my měli hlad a tak jsme si objednali. Přinesli bídu s nouzí, to se jen tak nevidí. No nic, rychle pryč, zpátky do sedel a na plný plyn mažeme domu. 

Hlavy jsou plné silných vzpomínek na Balkán. Byl sice místy docela mokrý, ale taky plný slunce a zážitků, jedním slovem nezapomenutelný. Krásná krajina, vysoké divoké hory, moře, skvělá jídla, slušné pivo za velmi mírné ceny a vstřícní fajn člověkové. Snad se sem brzy zase vrátíme :-)

Denní trasy, start/cíl a nájezd

1. den Praha/Plzeň - Sattledt (A)  cca 280 km

2. den Stadtlett - Kostel (Slo) cca 430 km

3. den Kostel - Kaštel Lukšič (Hr) cca 350 km

4. den  Kaštel Lukšič - Mostar (BiH) - Kotor (MNE) cca 350 km

5. den Kotor - Shköder (ALB) - Berane (MNE) cca 270 km

6. den Berane - Durmitor - Plužine (MNE) cca 200 km

7. den Plužine - Sarajevo - Doboj (BiH)  cca 300 km

8. den Doboj - Gratwein (A) cca 480 km

9. den Gratwein - Praha/Plzeň cca 470 km

Ještě pár fotek, které se do textu nevešly a bylo by škoda je neukázat.